Zítra už to bude půl roku, co je s námi, a mně to přijde, jako by s námi byl už mnohem déle. Z toho malého miminka, které jsme si přinesli domů z porodnice, je už docela velký kluk, který si umí hrát, má svoje oblíbené hračky a lidi, má už svoji řeč, umí projevit svůj nesouhlas a začíná objevovat svět svým vlastním pohybem. Prohlížím fotky a ač se mi to zprvu nechtělo věřit (je přece pořád stejný!), hodně se změnil. Je čím dál víc celý tatínek (a děda František), temperamentem je ale spíše po mě. Rostou mu tmavé rovné vlasy, má výrazné tmavé obočí a šedozelené oči (k těm přišel kde?) a je to dlouhán. Nejvíc mu sluší modrobílé proužky, takže já (a babička) průběžně doplňujeme naši námořnickou sbírku o čapky, dudlík, trička, pyžama...
Je neuvěřitelně vytrvalý - obrací se stále na břicho a snaží se plazit, což mu jde spíše dozadu, k jeho velké nevoli. Hraje si s hračkami, nejnovějším hitem jsou kostky ve tvaru hvězdiček, ze kterých mu stavíme věž, kterou bourá. Hračky si předává z ruky do ruky a do pusy. Slintá a zuby stále nikde. Umí si sám dát do pusy dudlík. Je to velký jedlík, stačí, aby zahlédl lahev a už se jí aktivně dožaduje. Na oběd jí zeleninu, někdy i s masem. Ochutnal i ovocnou přesnídávku. Pitný režim ovšem ignoruje - vodu i čaj se do něj snažím marně vpravit, takže pokud tekutiny, tak slabší mléko.
Spí celou noc, budí se pravidelně v 5,55 až 6,05. Třikrát hurá!
Zatímco tu píšu, přemístil se z hrací deky o 2 metry zpět. Konec legrace!
Žádné komentáře:
Okomentovat