Je to hrůza. Novoroční předsevzetí zase vzalo za své a od května tu není ani čárka. A že se toho událo.
Tomin nám roste jako z vody, z malého sotva pohyblivého miminka je dneska velký desetikilový kluk, který tu obchází nábytek, leze rychlostí blesku a žvatlá "mama, tata, baba, dede".
Léto jsme si užili naplno i přes velká vedra. Nejparnější dny jsme strávili na koupališti nebo ve stínu domova, v těch snesitelnějších teplotách jsme projeli Znojmo a okolí s kočárkem, nelimitovaní tím, kde a jak se najíme, protože svačina či oběd se vešly do tašky, a my jsme využili jakéhokoliv příhodného plácku, lavičky či klády ve stínu, abychom se najedli. To mi bude určitě s čím dál chladnějším počasím chybět. Jinak od června jezdíme ve sporťáku, protože při jednom z výletů autobusem do Brna měl tak odřené lokty od úzké korbičky, že jsem se na to nemohla dívat.
V červenci jsme se vydali na naši jedinou letošní dovolenou mimo domov, a to do Německa ke švagrové a spol na návštěvu. Když pominu to, že Tomík už 10 dní předtím teplotoval a rýmoval, aby to na dovolené chytl taťka i já, tak těch 800 kilometrů tam a zpět a 5 denní návštěva stály zato. Synovce jsme si užili dosyta, ti si zase užívali bratrance a všelijak ho opečovávali a nosili mu hračky. Rodinná idyla. Stejně jako týden v srpnu, kdy se k nám nastěhovala babička s dědou, chodili s námi na koupaliště a na výlety a společně jsme si užívali.
Splnila jsem svoje předsevzetí, že poté, co už Tomin nebude kojen, využiju příležitost ke službám jednou měsíčně. Zvládla jsem dvě - v červnu a červenci. Jednu pohodovější, jednu méně, ale obě mě překvapivě nabily pozitivní energií, byly jakýmsi zadostiučiněním, že stále umím i jiné věci, než přebalit, nakrmit nebo vyžehlit. Po druhé službě jsem si udělala těhotenský test a tím pro mě nejen služby skončily.
Druhé těhotenství probíhalo až do konce prvního trimestru dobře, přežila jsem šílenou respirační virózu s kašlem někdy okolo 8/9. týdne, jinak mě stejně jako v těhotenství s Tominem nic netrápilo. Prvotrimestrální screening dopadl na jedničku s hvězdičkou, dokonce jsme se hned dozvěděli, že čekáme holčičku. Nadšení jsem neskrývala. O to bylo horší, že jsem dva dny poté začala krvácet a skončila s hrozícím potratem ve 13. týdnu v bohunické nemocnici. Po čtyřech dnech mě pustili domů, o Tomíka se naštěstí postarala babička, která měla zrovna dovolenou, a tatínek přijížděl vždy na noc. Každý den za mnou chodili na návštěvu a já byla pyšná, jak to všichni zvládají. Zato až jsem přišla domů, kluk mě "odměnil" dvouhodinovým řevem ve stylu "kde jsem jako byla". Dle kontrol stále mám velký hematom, který se částečně odlučuje (a doufejme že i vstřebává) a těhotenství zatím významně neohrožuje. Zatím jsem z toho spíše nervózní, ale snad vše dobře dopadne, zvlášť, když už jsme v 16. týdnu. Tak držte palce :)
