Pamperskování

Adélka má dnes dva měsíce, a tak jsem stejně jako u jejího brášky vytvořila koláž fotek a vyvěsila je na Facebook. Nejsem žádná fotografka a na detaily či techniku focení si nepotrpím, spíš se mi líbí ten nápad mít svoje dítě vyfocené každý měsíc ve stejný den (jinak samozřejmě fotíme i jen tak). S Tominem je focení dost boj, protože se okamžitě vrhá po foťáku, a tak jsem si počkala, až usne, přenesla jsem Adélku nahoru a tam jsem párkrát cvakla spouští, narvala fotky do Picassa a vytvořila koláž, kterou jsem následně "pověsila" na onu zeď.
A co se nestalo: Adélce čouhá zpod šatiček bodýčko a také trochu plenka. A hned se strhla diskuze na téma plen, respektive látkování. Používáme jednorázové plenky u dvou dětí. Nevím, nakolik je to látkování ekonomické a ekologické, protože je třeba brát v úvahu elektřinu, vodu, prací prostředky a v neposlední řadě i to, že pračka, kterou se pere častěji asi dříve odejde do věčných lovišť. Nepotrpím si na super design, protože moje děti nosí obvykle přes plenku oblečení, a to i v létě. Pračku mám v prádelně ve sklepě a sušičku nevlastním, takže když peru, pračku musím zapnout v okamžiku, kdy děti spí nebo s nimi někdo je, protože schody nezvládají a já zase nezvládám táhnout prádlo i děti zároveň (sami v obýváku být nechtějí). Jakmile prádlo dopere, opět čekám na vhodný okamžik, abych jej pověsila. Při hezkém počasí věším prádlo ven a to se modlím, aby nezačalo pršet. Zvládám tak 3-4 pračky týdně. Obzvlášť pokud se suší prádlo v prádelně, stává se, že pro něj přijdu až druhý den. Neumím si představit, že bych k běžnému praní tímto stylem ještě přidala praní plen. Tak proto používáme jednorázovky.

Dvě děti

Stále odkládám článek o tom, jaké to je mít dvě děti. Už to bude dva měsíce, co se nám narodila Adélka, a občas si už troufám říct, že jsme sehraná banda. To, z čeho jsme měli největší obavy, šlo překvapivě lehce, a naopak to, co nás nenapadlo, že by mohlo činit potíže, problémem bylo nebo stále je.

Začnu tím, že jsem se obávala rychlého porodu a že nestihneme  dojet včas do porodnice. Naštěstí jsme vyjeli brzy a díky mému muži i díky obyčejnému paralenu v infuzi jsem porodila za 5 hodin po příjezdu do nemocnice (půl hodiny po zmiňované infuzi). Tentokrát jsme si tak víc "užili" porodní box, sprchu a podobné vychytávky, na které minule nebyl čas.  Narodila se nám krásná zdravá holčička s 51 centimetry a 3390 gramy.

Obávala jsem se, jak zvládne Tomík náš odjezd do porodnice a můj pobyt tam. První hlídání babičkou a první uspávání naštěstí proběhlo celkem dobře, když pominu to, že nám volali do porodnice ve 21 hodin, že Tomík ještě nespí a podělal se tak, že to měl i na pyžamu a spacím pytli. Co Vám budu povídat, zbytečné starosti navíc... S taťkou to ale potom bylo úplně v pohodě, Tomík byl při obou návštěvách usměvavý a zvědavý, nejvíc ho však zajímaly nemocniční výtahy a při odchodu mi vždy s úsměvem zamával.

Po příjezdu domů se ukázal ten největší problém.  Tomík měl o sestřičku sice zájem, ale zároveň se neuvěřitelně bál jejího pláče. A že se Adélka, na rozdíl od Tomíka, umí ozvat! Kamenem úrazu se staly především večery - několikrát se stalo, že jsme s Adélkou spaly dole v obýváku, protože její pláč budil Tomíka, který pak ne a ne usnout. Z toho důvodu spíme s Adélkou v naší posteli, abych dokázala lépe vystihnout okamžik, kdy se Adélka vzbudí a začne plakat. Až na několik výjimek nyní Tomík spí celé noci až do rána. Obavy z pláče miminka naštěstí postupně opadaly - teď když Adélka řve na celé kolo, Tomík spí jako dudek. Ještě někdy, když ji přebaluji a Adélka pláče, tak mě Tomík tahá za ruce nebo za nohy, abych toho nechala a "neubližovala" ji.

Doufala jsem, že se tentokrát vyhneme nemocem v novorozeneckém věku. Když pominu fakt, že měla ve dvou týdnech Adélka jednorázově konjunktivitidu (čti zalepená očička) a musely jsme pro antibiotické kapky, celé šestinedělí byla fit. Teď má bohužel, v 7 týdnech rýmu jako trám a má proto antibiotika do nosu. Trochu ji zlobí bříško - vzhledem ke žravosti a malému množství mléka u Tomina se podvědomě snažím Adélku nacpávat, což obvykle skončí pláčem pár desítek minut po krmení. Už si na to dávám pozor. Jinak přibírá a roste ukázkově. V 7 týdnech se rozhlíží okolo, pozoruje nás a hračku, když jí ji ukážeme, a začíná pěkně pást koníky.

Tomík za tu dobu, co je ten starší, opravdu dospěl. Jednak se to od něj očekává a jednak je na něm každý měsíc znát. Je o moc samostatnější, naučil se hrát si sám (občas) a v okamžiku, kdy začnu kojit, odchází často do kuchyně, kde vyramuje půl kredence. Udělal velký pokrok v mluvení - na spoustu věcí má svoje vlastní pojmenování, umí všechna zvířátka, sám si čte v knížkách a ukazuje si, začaly ho velmi zajímat auta, bagry, traktory, mašinky. Umí nasednout a sesednout z pukyho, umí na něm trochu jezdit a naučil se vylézat na sedačku. Dostal novou židličku a jí u stolu, s čímž se pojí i fakt, že začíná jíst sám. Výsledek občas stojí za to, naštěstí stále bere s povděkem to, když jej nakrmím. Adélku má rád, říká ji Adi a často ji hladí po nožičkách a říká "má".

Měla jsem strach, jak budu stíhat vařit a starat se o domácnost. Inu, svoje mouchy to stále má, ale snažím se. Už druhý den po příjezdu z porodnice uvařila celý oběd včetně polévky. Neocenitelným pomocníkem je nám náš kočárek, díky kterému hravě zvládnu cestu do města pěšky (za 40 minut) nebo třeba nakoupit. Tomík sice rád chodí po venku pěšky, ale když jej naložím do kočárku, neprotestuje.

S jarem přichází i období pískovišť a hřišť, což už si měl možnost mnohokrát vyzkoušet. Zatím se Tomík příliš netěší z písku, co máme na zahradě, asi proto, že tam nejsou děti. To pak pendluje mezi skleníkem, pískovištěm a záhony. Asi bychom tam měli chodit častěji, ale všeho do času. Než vypravím a snesu obě děti, když jdeme ven, přeci jen nějaký čas zabere a výprava pod okna na písek mi za tu energii zatím nestojí - když už se vypravíme, vyrážíme někam dál.

Došlo na to, že jsme si uvědomili jedno dítě: žádné dítě, protože například večery jsou náročné. Adélka se skutečně nebojí ozvat, zvlášť mezi půl desátou a jedenáctou večerní. Na druhou stranu jsme moc šťastní, že děti máme, a hrdě přiznáváme, že Adélka není dítě náhody, ale dítě plánované, a že patnáctiměsíční rozdíl mezi našimi dětmi považujeme za optimální, bez žárlení a scén staršího sourozence. No a taky se porozhlížíme po novém autě, které by, podle nás, mělo mít vzadu dostatek místa pro tři autosedačky.