Za týden narozeniny!

Už to bude rok! Na jednu stranu jsme se od malého novorozence ani neotočili a už je tu velký kluk, na druhou stranu mi přijde, jako by s námi byl celou věčnost, jak jsme si na něj zvykli.

Tomáš se zdá motoricky velmi zdatný. Cvičíme jemnou motoriku nenásilnou hrou, která jej baví hodiny. Díky podzimu máme doma slušnou sbírku kaštanů, které nakládáme na nákladní auto, poté vysypáváme na zem, přendáváme do kelímků nebo vkládáme do lahve se širokým hrdlem. Rád se mnou staví věže, které bourá, a rád vkládá kelímky nebo hvězdičky do sebe. Co se týče hrubé motoriky, tak lezení je stále nejrychlejší způsob přepravy. Velmi obratně obchází nábytek a stěny, přechytává se, někdy se zapomene a stojí s hračkou v obou rukou. Už jsem polevila v tezi, že za ruce chodit nebude, protože je pro mě pohodlnější a bezpečnější ho převést za ruce z kuchyně nebo chodby, než jej zvedat a brát do náruče. Zatím to na samostatnou chůzi nevypadá, času máme dost. 

Stále jsme nepořídili žádné boty. Pokud jdeme ven, dostane capáčky Impidimpi, které dostal od tety z Německa, doma chodí v teplejších ponožkách s protiskluzovou úpravou. Na začátku září, během jedné z posledních výprav do Brna, kdy jsem ještě neměla žádný problém s hematomem, jsem mu pořídila ponožky v H+M. Předtím jsem pořídila pět párů slabších ponožek v C+A, které jsme zatím příliš nevyužili. Trojice párů ponožek v H+M mi přišla dost drahá, stála ke dvěma stovkám, nakonec investice vůbec nelituju, nosí je každý den! 

Dobře rozumí. Umí přinést hračku, o které mluvím. Začalo to s knihami. Když jsem řekla, kde je auto, donesl knížku o autech. Stejně umí donést i knížku s traktorem nebo se zvířátky. Knížka o traktoru a jeho aktivitách během roku je asi nejoblíbenější. Je tam spousta zvířátek a má rád, když je všechny probereme a zároveň se snaží o napodobování zvuků. Ví, jak se volá na kočičku, a zcela překvapivě umí kočičku v knížce ukázat. Je zajímavé, jak je orientovaný na detaily - kočička rozhodně nepatří mezi největší postavy na daném obrázku. Největší novinkou je to, že když se zeptáme, kde je mimi, propichuje mi prstíčkem břicho. Někdy se snaží o "malá malá", což se snažíme korigovat, aby nedošlo k újmě. Jsem zvědavá na to, jak sestřičku přijme, až bude skutečně mimi na světě. 

Co se týče mluvení, převažuje slovo tata(t) a toto. Umí zavolat tátu, když jde z práce. Mama volá jen v případech největší nouze. Zato velmi podobné "mňam mňam" spolu s dalšími zvuky spokojenosti a výrazem prvotřídního gurmánství provází většinu jídel, především těch sladkých. Stále bojujeme s pitím, nevypije víc jak 100-150 ml vody s trochou jablečné šťávy za den. Mléko už má většinou jen ráno, večer a případně v noci. Snažím se mu propašovat víc vody do jídel.

To, že je gurmán, víme odmala. Včera jsme jeli autobusem na sraz maminek na faru a naproti nám sedí dítě s maminkou a jedí vánočku. Ten náš otesánek málem vyskočil z kočárku a velmi aktivně se po zbytek cesty dožadoval kusu žvance "mňam mňam toto". Nutno podotknout, že byl zrovna najedený. Poté jsem na srazu oslavovali narozeniny Martina, který rozkrájel dort, a každý dostal kousek. Nejen, že jsme měli první dojedeno, včetně těch nejmenších drobečků, ale celou dobu, co byl zbytek dortu na stole, byl náš kluk absolutně nesnesitelný, protože "mňam mňam toto".  

Další (po)kroky

Našemu malému miminku do oslavy prvních narozenin zbývá pouhý měsíc. Asi se budu opakovat, ale fakt to strašně letí. My už řešíme, čím ho potěšíme na narozeniny, jakou oslavu uspořádáme a koho vlastně pozveme. Největší narozeninový dárek už slouží nyní. Využili jsme příležitosti, kdy mi bylo celkem dobře a troufla jsem si na výlet do Brna, a pořídili jsme novou autosedačku, protože z vajíčka už mu končetiny přečuhovaly na všechny strany. Britax-Romer Advansafix nás mile překvapil designem, cenou i faktem, že bude sloužit (snad) až do 36 kg. Tomin je v něm spokojený a cestování autem si teď víc užívá. No a nakonec se nám jej podařilo bezpečně nainstalovat do isofixů našeho 12 let starého auta. Spokojenost všech. 

Začala jsem se poohlížet po nějakém dobrém tipu na dort. Tominovi se snažím už do jídelníčku přidávat stále více nových jídel, každopádně bych ráda dort takový, abych nebyla nervózní z toho, že mu bude špatně, až spořádá velký kousek. Určitě bude z jogurtu, ovoce, piškotu. Ten správný recept jsem ještě neobjevila. 

Na samostatný článek by vydaly všechny pokroky. Chodí okolo nábytku s takovým přehledem, že čekám, kdy už se rozejde sám. S tím určitě souvisí nákup prvních botiček. Zatím jsem to ale blíže neřešila. Všude si stoupá a na všechno dosáhne. Nejvíc mě překvapilo, jak si kluk v nestřeženém okamžiku z našeho jídelního stolu podal sáček s rohlíky (na hranu stolu taktak dosáhne), sáček rozbalil a bez okolků se do jednoho z rohlíku pustil. Začíná mít pocit, že je samostatná jednotka. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží. 

S obrovskou radostí pozoruju, jak se začlenil do partičky malých kluků na mikulášské faře, kam chodíme jednou týdně. Starším klukům (rozuměj tříletým) sice občas bere hračky, ale jinak je fajn, že se dětí nebojí, že se umí v již poznaném prostředí odpoutat od maminky a že se snaží s ostatními dětmi komunikovat. A já tam chodím moc ráda i kvůli tomu, že jsem si tu konečně našla nějaké kamarádky.

Letí to i co se týče druhého těhotenství, i když tam bych možná ocenila ještě vyšší tempo - nyní jsme v běhu 19. týdne. Už druhý týden cítím slabé pohyby, což rozhodně přidá po psychické stránce. Stále ale převládají potíže s velkým hematomem, který naštěstí nezasahuje ani do placenty ani neohrožuje vývoj miminka -tedy alespoň zatím. Už mám za sebou krátké období, které jsem proležela v posteli, zatímco muž se staral o kluka a o domácnost. Snad už to bude jen dobré a naši holčičku donosíme až do termínu, který mám v březnu. 

Žijeme a nemáme čas

Je to hrůza. Novoroční předsevzetí zase vzalo za své a od května tu není ani čárka. A že se toho událo.

Tomin nám roste jako z vody, z malého sotva pohyblivého miminka je dneska velký desetikilový kluk, který tu obchází nábytek, leze rychlostí blesku a žvatlá "mama, tata, baba, dede".

Léto jsme si užili naplno i přes velká vedra. Nejparnější dny jsme strávili na koupališti nebo ve stínu domova, v těch snesitelnějších teplotách jsme projeli Znojmo a okolí s kočárkem, nelimitovaní tím, kde a jak se najíme, protože svačina či oběd se vešly do tašky, a my jsme využili jakéhokoliv příhodného plácku, lavičky či klády ve stínu, abychom se najedli. To mi bude určitě s čím dál chladnějším počasím chybět. Jinak od června jezdíme ve sporťáku, protože při jednom z výletů autobusem do Brna měl tak odřené lokty od úzké korbičky, že jsem se na to nemohla dívat.

V červenci jsme se vydali na naši jedinou letošní dovolenou mimo domov, a to do Německa ke švagrové a spol na návštěvu. Když pominu to, že Tomík už 10 dní předtím teplotoval a rýmoval, aby to na dovolené chytl taťka i já, tak těch 800 kilometrů tam a zpět a 5 denní návštěva stály zato. Synovce jsme si užili dosyta, ti si zase užívali bratrance a všelijak ho opečovávali a nosili mu hračky. Rodinná idyla. Stejně jako týden v srpnu, kdy se k nám nastěhovala babička s dědou, chodili s námi na koupaliště a na výlety a společně jsme si užívali.

Splnila jsem svoje předsevzetí, že poté, co už Tomin nebude kojen, využiju příležitost ke službám jednou měsíčně. Zvládla jsem dvě - v červnu a červenci. Jednu pohodovější, jednu méně, ale obě mě překvapivě nabily pozitivní energií, byly jakýmsi zadostiučiněním, že stále umím i jiné věci, než přebalit, nakrmit nebo vyžehlit. Po druhé službě jsem si udělala těhotenský test a tím pro mě nejen služby skončily.

Druhé těhotenství probíhalo až do konce prvního trimestru dobře, přežila jsem šílenou respirační virózu s kašlem někdy okolo 8/9. týdne, jinak mě stejně jako v těhotenství s Tominem nic netrápilo. Prvotrimestrální screening dopadl na jedničku s hvězdičkou, dokonce jsme se hned dozvěděli, že čekáme holčičku. Nadšení jsem neskrývala. O to bylo horší, že jsem dva dny poté začala krvácet a skončila s hrozícím potratem ve 13. týdnu v bohunické nemocnici. Po čtyřech dnech mě pustili domů, o Tomíka se naštěstí postarala babička, která měla zrovna dovolenou, a tatínek přijížděl vždy na noc. Každý den za mnou chodili na návštěvu a já byla pyšná, jak to všichni zvládají. Zato až jsem přišla domů, kluk mě "odměnil" dvouhodinovým řevem ve stylu "kde jsem jako byla". Dle kontrol stále mám velký hematom, který se částečně odlučuje (a doufejme že i vstřebává) a těhotenství zatím významně neohrožuje. Zatím jsem z toho spíše nervózní, ale snad vše dobře dopadne, zvlášť, když už jsme v 16. týdnu. Tak držte palce :)

Doktorka na netu

I když jsem na mateřské, mé povolání ve mě stále zůstává v polobdělém stavu. Přispívají k tomu (nejen) diskuze matek na různých internetových fórech. Někdy jsou příspěvky na téma zdraví  z pohledu lékaře vtipné, jindy jen nevěřícně kroutím hlavou. Aniž bych se chtěla jakkoliv posmívat či se povyšovat, se třemi ze včerejška bych se chtěla podělit.

"Nejsem těhotná, ale cítím pohyby" začíná příspěvek jedné nešťastnice, která cítí pohyby, byť je pár měsíců po porodu a těhotná znovu není (nebo alespoň ne v tom stádiu těhotenství, aby byly pohyby cítit). Následuje diskuze o tom, že by to asi mohl být pohyb střev, které se po porodu snaží dostat na své původní místo, na což tazatelka reaguje, zda se proti pohybu střev dá něco dělat. Ne, opravdu nedá, pokud chcete trávit, jako doposud. Zajímavé (a v určitých okamžicích hlasitého škroukání záviděníhodné), že si pohybu svých střev za svůj dosavadní život nevšimla.

Daleko smutnější jsou diskuze, kdy např. maminka nedonošené holčičky dává všanc lékařskou zprávu z neurologického ošetření, aby jí to někdo vysvětlil. Vzhledem k závěru diparéza se hned několik maminek ochotně vyjádřilo k tomu, že miminko je ochrnuté na dolní polovinu těla a chodit už nikdy nebude. Mimo to zde stojí "BPD na oxygenoterapii", což zase jiné úžasně vzdělané maminky hodnotí jako "BezProblémovéDýchání na kyslíku" (BPD je bronchopulmonální dysplazie). Škoda mluvit... Lékařskou zprávu korunuje poznámka lékařky, že zatím nedoporučuje očkovat. A samozřejmě se nenechají zahanbit odpůrkyně očkování, které nesmí promarnit jedinou šanci, aby všem těm tupým matkám, které nechávají dobrovolně očkovat svoje děti, ukázali, že i lékaři jsou proti očkování. To, že těžce nedonošeným dětem obvykle očkování odsouvají na později, už je nenapadne... Celé bych to shrnula tak, že kdyby si paní doktorka dala víc práce (a trochu času) na vysvětlení mamince holčičky, možná by se celému problému předešlo.

Jiná diskuze: rakovina. Jedna maminka se ptá na pozitiva a negativa konkrétní léčby určitého typu rakoviny, na což jí mnoho jiných matek odpovídá, že jejich teta z 10.kolene měla z léčby ten či onen nežádoucí účinek, ale vlastně úplně jinou rakovinu. No, ještěže se ozvala jiná, která před mateřskou dělala sanitářku na "ongologii", že ji vše ráda vysvětlí, když jí napíše, jak velké má ložisko a kolik má postižených uzlin. I to byla autorka dotazu ochotná sdělit.

Kolikrát mají lidé v dnešní době tendence chránit si soukromí, kolikrát už jsem četla, jak nutně potřebují citlivý přístup, svůj klid např. na porod, odmítají vyšetření a ultrazvuky, jsou nakloněny přírodním alternativám a podobně, a pak se dočtete jejich osobní (a mnohdy choulostivé) údaje bez mrknutí oka. Myslím, že kdyby si lékaři dali trochu víc práce, aby vysvětlovali pacientům o co jde, často by se nedorozuměním předešlo. A také si myslím, že by bylo fajn. kdyby si lidé víc chránili své soukromí. Tím bych samozřejmě nechtěla ubrat diskuzím a blogům na mateřských webech návštěvníky, protože co bych pak na té mateřské vlastně dělala. A co si o tom myslíte Vy?

Půl roku

Zítra už to bude půl roku, co je s námi, a mně to přijde, jako by s námi byl už mnohem déle. Z toho malého miminka, které jsme si přinesli domů z porodnice, je už docela velký kluk, který si umí hrát, má svoje oblíbené hračky a lidi, má už svoji řeč, umí projevit svůj nesouhlas a začíná objevovat svět svým vlastním pohybem. Prohlížím fotky a ač se mi to zprvu nechtělo věřit (je přece pořád stejný!), hodně se změnil. Je čím dál víc celý tatínek (a děda František), temperamentem je ale spíše po mě. Rostou mu tmavé rovné vlasy, má výrazné tmavé obočí a šedozelené oči (k těm přišel kde?) a je to dlouhán. Nejvíc mu sluší modrobílé proužky, takže já (a babička) průběžně doplňujeme naši námořnickou sbírku o čapky, dudlík, trička, pyžama...

Je neuvěřitelně vytrvalý - obrací se stále na břicho a snaží se plazit, což mu jde spíše dozadu, k jeho velké nevoli. Hraje si s hračkami, nejnovějším hitem jsou kostky ve tvaru hvězdiček, ze kterých mu stavíme věž, kterou bourá. Hračky si předává z ruky do ruky a do pusy. Slintá a zuby stále nikde. Umí si sám dát do pusy dudlík. Je to velký jedlík, stačí, aby zahlédl lahev a už se jí aktivně dožaduje. Na oběd jí zeleninu, někdy i s masem. Ochutnal i ovocnou přesnídávku. Pitný režim ovšem ignoruje - vodu i čaj se do něj snažím marně vpravit, takže pokud tekutiny, tak slabší mléko.

Spí celou noc, budí se pravidelně v 5,55 až 6,05. Třikrát hurá!

Zatímco tu píšu, přemístil se z hrací deky o 2 metry zpět. Konec legrace!

Březen a duben

Zase nestíhám, což je pro moje okolí možná trochu úsměvné, protože na mateřské musím přeci mít fůru času. No nic, co se událo v březnu a dubnu:

Přesně ve čtyřech měsících jsme začali přikrmovat umělým mlékem, neboť Tomin zhubnul 100 g za poslední tři týdny a řval hlady. Odsávačky, homeopatika, časté přikládání jsme nakonec vyměnili za lahvičku s Nutrilonem, který mu zachutnal natolik, že jsme po 2 týdnech "propašovávání" mateřského mléka nakonec kojení vzdali. No nic, hlavně že přibírá, je o mnoho spokojenější (a koneckonců já taky). Začala nám nová éra umývání a sterilizování lahví, převařování kojenecké vody a v neposlední řadě kupování Nutrilonu. Postupně se z něj stal velký jedlík, jen co lahev spatří, šijí s ním všichni čerti. Lahev si umí pěkně sám držet a kolikrát ji pak nechce pustit, když už je prázdná. 29. března měl poprvé mrkvičku. Střídáme zeleninové příkrmy domácí s těmi kupovanými, zatím je to bída co se zeleniny týče, protože je všechna z dovozu a o bio kvalitě, kterou nabízí super/hypermarket pochybuji (zvlášť, když je na etiketě napsáno bio a název české farmy, ale dovoz je z Nizozemí)... Každopádně už měl mrkev, brambor, květák, brokolici, špenát a batát. Poslední jmenovaný byl největším hitem.

Oslavil svůj první svátek. Poté, co mě mravenčila ruka z věčného držení hraček a od hrací deky jsem se nehnula, jsme pořídili hrazdičku - sice z druhé ruky, ale svůj účel splnila na jedničku. Dostal také druhou postýlku, která je na střídačku v obýváku na denní spaní a u našich v Brně. Také dostal hracího šneka, na němž bylo napsáno, že je vhodný od 0 let, ale po pozorném přečtení informací na krabici jsme zjistili, že je určený pro děti starší 18 měsícům. 

V dubnu jsme se zúčastnili velké rodinné oslavy, kde Tomin poprvé viděl celé mé příbuzenstvo z taťkovy strany. No, už jsme ho viděli spokojenějšího. O Velikonocích přijeli i bratranci z Německa, pro které je prostě "Tomáček" a kterým se velmi líbil. O týden později jsme byli na svatbě, kde po většinu času Tomina hlídala babička s dědou, zvládli to včetně večerního koupání a uspání. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsme s mužem vyrazili po 5 měsících rodičování večer do společnosti. Zatancovali jsme si, najedli, napili a celkově jsme si to užili. A pro velký úspěch jsme si to zopakovali na další svatbě o dva týdny později, kde Tomin byl i na obřadu v kostele. Tam byl velmi společenský a spokojený. Večer byl znovu opečováván babičkou, zatímco my s mužem jsme se bavili na svatební hostině. Klidně bychom si to mohli zase zopakovat. Jednou už jej dával spát tatínek, zatímco já jsem se vzdělávala na pracovním semináři. Uvažujeme i o tom, že půjdu zpět do služeb - k tomu se ale musím naučit pořádně řídit (mám zase o motivaci víc).

Co se týče psychomotorického vývoje, dělá velké pokroky. Pase koně jako profesionál ;), zvedá hrudník a vzpírá se na rukou. 8. dubna asi hodinu od příchodu domů po očkování hexavakcínou se sám otočil na břicho (ta hexa je nějaká kouzelná - minule se bezprostředně po ní strašně zlepšil v pasení koníků). Od té doby to zvládá bravurně. Pravda, otáčí se jen na jednu stranu, druhou ignoruje. Koncem dubna (necelý půlrok) se snaží o plazení. Pořád podsouvá nožky pod zadeček, vzteká se, že mu to nejde, cpe si u toho ruce do pusy a má neuvěřitelnou výdrž. Umí se otáčet v prostoru. Naprosto bez potíží bere různé hračky, předává si je z ruky do ruky a hlavně všechny ochutnává. Hrozně sliní, ale zub zatím žádný nemá. Rád si povídá a směje se. Nahlas se směje, když skáčeme nebo s ním různě "cvičíme". Nejradši se večer koupe. Dole v obýváku může řvát sebevíc, jak je unavený, ale v okamžiku, kdy přijdeme do koupelny, je jako vyměněný a nemůže se dočkat, až ho položíme do vody.

S Tomáškem si prostě užíváme. Chodíme na dlouhé procházky ven, často do města kolem řeky a přes Tremperk. O víkendu jezdíme do Podyjí, na "zahraniční" cesty do Rakouska nebo do Brna. Už jsme zvládli i krmení venku v přírodě - vozíme s sebou termosku s vodou, lahvičku a mlíčko v prášku. Tomík v naprosté většině případů to celé prospí. 

Čeká nás poslední dávka hexavakcíny, tak jsem zvědavá, jestli se po ní začne plazit... 

Leden a únor

Ta novoroční předsevzetí zase dopadají tak, že koncem února nemám ani čárku k lednu. No nic, jdeme dodělávat resty. Většina námi konaných aktivit se pyšní přívlastkem PRVNÍ. Takže co jsme podnikli: 

Poprvé jsme se vydali na návštěvu do Brna k (pra)rodičům na několik dní. Vesměs to byla mise úspěšná, neboť nás to vyvedlo z šedi všedních dnů a po našem příjezdu nás doma čekal nový kotel a zásobník na teplou vodu. Fňutík má v Brně od prarodičů koupenou novou postýlku, kterou plánujeme převézt k nám, neboť ta "naše" je půjčená a poputuje k dalšímu miminku. Poprvé jsme se setkali se spolužačkou Pájou a její čtrnáctiměsíční Karolínkou a pořádně jsme pokecaly. Poprvé jsem se vydala s kočárem MHD a to hned přes celé Brno, byli jsme poprvé u (pra)babičky. Poprvé jsme byli na procházce kolem Svratky a poprvé jsem zašla s Fňutíkem na nákup, jehož výsledkem jsou dva nové svetry. 

V domku, který do značné míry svépomocí rekonstruujeme, jsme poprvé přivítali několik návštěv. Janeček a Madla od kamarádky Elišky se hned při vstupu ptali, jestli máme nějaké hračky a vydrželi si hrát s miminkovskými chrastítky po celou dobu. V únoru jsme taky přivítali moje kolegyně, díky kterým jsem si na malou chvíli zasteskla po práci, budování kariéry a nočních službách. Z jejich dárků (3 lahve vína) se moc těším, ale dám si, až přestanu kojit. Pozvání k nám přijaly i moje poutnice z cesty do Santiaga, zavzpomínaly jsme a sdělily si novinky. Poprvé u nás také přespali moji rodiče a dělali nám společnost. Velkou výzvou bylo pozvání na oběd našeho kamaráda a kněze, který nám křtil Fňutíka. Pokud vím, oběd mu chutnal, považuju to za svůj úspěch.

Co se týče Fňutíkova vývoje, tak tady je těch poprvé hodně, protože každý den vidíme nějaký pokrok. Od dvou měsíců piluje svoji "řeč" a stále častěji se tu ozývá "gggg", "agúúú", "abúúúú", "hehe", "bbbb" a "aúúúúú". Miluje, když mu dávám pusu, a hraje si s mými prsty. Je neuvěřitelně nenasytný. Přežili jsme kojící krizi s odsávačkou na mléko a homeopatiky, snad každý týden si říkáme, že má růstový spurt. Má své oblíbené hračky. Největší oblibě se těší včelka s kytkou od Lamaze, do které bouchá pěstičkami a také se jí chytá. Má rád i chrastící kroužky, které bere do rukou, když mu je podáme, a králíka, který má na břiše zrcátko (tomu říkáme Čestmír). Když ho překulím na bříško, tak hezky pase koníky, často má tendenci si při tom dávat ruce podél těla, což se snažím korigovat. Zatím jsem jednou zachytila situaci, kdy se překulil ze zad na bok - to byl bez plínky při přebalování. Stále bojujeme s rýmou, ale už jsme odbourali odsávačku na vysavač, abychom tu hlenotvorbu ještě více nepotencovali. Byli jsme na poslední kontrole kyčlí, což dopadlo dobře. Při té příležitosti jsme se setkali s Mili a její Madlenkou, která je o 8 týdnů mladší. Náš junior vedle ní vypadal jako obr. Vyzkoušeli taky poprvé hexavakcínu, po které Fňutík prakticky jen spal a v noci si poprvé ochutnal Nurofen kvůli horečce.  Celkově vyrostl a zesílil, je z něj velký chlap s 62 centimetry a 5600 gramy. 

Tak jsem zvědavá, co nás čeká poprvé v dalších měsících. 

Měsíc druhý, prosinec

Prosinec nám nezačal úplně nejlépe. Hned od prvního totiž Fňutíček dostal velkou rýmu a kašel, který si zasloužil u dvoutýdenního miminka antibiotika. Tak jsme našemu pokladu po 12 hodinách dopřáli sladký sirup, kapky, odsávačku hlenů na vysavač a v dalších 3 dnech opětovné návštěvy lékaře. V pátek na Mikuláše jsme byli dopoledne na kontrole, kde nám byly doporučeny homeopatika, pokud tomu teda věříme. No, tak jsme to vzali přes lékárnu domů - kdo by nechtěl svému zadýchanému chrochtajícímu dítěti dát vše, co je k dispozici, že? Než jsme stihli k homeopatikům koupit kojeneckou vodu, tak se náš drobek stále zhoršoval s dýcháním, až jsem musela zavolat taťkovi do práce, že to jako doma fakt neustojíme. V nemocnici nás hned přijali s bronchitidou, udělali odběry a rentgen a dali inhalaci, která konečně pomohla. Naštěstí odběry i rentgen dopadly dobře (moc jsme se obávali zápalu plic) a po několika dalších inhalacích se poslechový nález zlepšil. Krom toho jsme odsávali takový sajrajt z nosu, který bych od třítýdenního miminka rozhodně neočekávala. Čtvrtý den nás pustili domů s téměř vybranými antibiotiky a nafasovaným inhalátorem s Ventolinem. Pokud bude nějaké příště, tak budou i kortikoidy. Tak snad nee.

Prosinec se poté nesl v duchu domácí izolace před zasopleným okolím. Zvládli jsme i profi focení u nás doma. Poprvé jsem si vyšla sama nakoupit a kluci zůstali spolu doma. Prý to Fňutíček celé proplakal. Když přijela babička na oslavu svých narozenin, tak jsme využili chvilky k velkému nákupu s hlídající babičkou doma a to už bylo fajn. V tomto období jsme bojovali buďto s večerními běsy, kdy náš poklad nechtěl usnout, nebo s večerními prdíky. Klidné noci byli prostě vykoupené večerním řevem před usnutím.

Vánoce jsme začali stylově. 23.prosince totiž naše rodina představovala svatou rodinu a Fňutíček byl Ježíšek, k němuž putoval průvod z Horního náměstí s Betlémským světlem.  Přišel se podívat a pogratulovat skutečně velký dav (stáli jsme tam minimálně 45 minut a přijímali gratulace), zpívali se koledy. Bylo to milé, naštěstí bylo nevídané teplo, tak to šlo vydržet. Fňutíčka to úplně unavilo - aby taky ne: první brigáda a hned celý výdělek (odhadem přes 1200 Kč) putoval Mikulášské farnosti. Přijeli se podívat i 3 moje sestřenice a obojí prarodiče a strejda Honza.

Dopoledne štědrého dne jsme si "užili" vařením polévky, doděláváním salátu a přípravy kapra a tresky a vařením zelí na Boží hod, kdy jsme byli pozvaní k našim na kačenu. Fňutíček byl celý vyspaný z předchozího dne, takže celé dopoledne oka nezamhouřil, proto jsme se vydali na procházku, kterou naštěstí prospal. Večeře proběhla dobře, stejně jako vybalování asi 1/3 dárků, pak se prostě rozeřval, bolelo ho bříško, takže další dárky byly spíš z rychlíku.

Na Boží hod jsme jeli na velký výlet do Brna k našim. Zvládli jsme to i se mší u Mikuláše. Na oběd se kačena povedla, přišla i (pra)babička a konkurovala mi se zelím. Šli jsme i na procházku s návštěvou betléma. Tomášek hrál vzorňáska, celou dobu spal nebo se koukal. Na štěpána jsme šli odpoledne k tchánovcům, přijeli i němci. Kluci byli nadšení z bratrance, hladili jej po hlavičce a chodili se koukat, jak ho kojím a přebaluju. Následující den jsme byli pozvaní na oběd a šli jsme na chvíli do města. To už dost přituhovalo, tak jsme to rychle zabalili a upalovali jsme domů, abychom se vrhli do příprav na následující den.

Křtiny jsme pojali komorně vzhledem k tomu, že mnoho příbuzných odjelo na hory, zároveň se k nám domů vejde jen limitovaný počet lidí a navíc jsme z toho nechtěli dělat svatbu. Připraveno jsme měli 96 chlebíčků, pití všeho druhu, cukroví, prababička upekla koláčky a babička nadělala řízečky.V kostele v Lechovicích byl křest pod taktovkou Orka, žádné strojené fráze, velmi osobní a spontánní. Samotné polévání vodou bylo doprovázeno zvukem alarmu, neboť právě opustila Orkova návštěva faru. Náš Fňutíček vodu i zvukové efekty přešel bez povšimnutí. Křestní patron byl jasný - Mikuláš.
Celé odpoledne jsme si užili, Fňutíček byl obdarován mimo financí, které mu budou uloženy, také plenkovým dortem aranžovaným tetou-kmotrou. Sice taťka cestou do Lechovic prohlásil, že další dítě bude mít křtiny s obědem v restauraci, ale myslím, že to dopadlo nad očekávání dobře, nikdo hladem, žízní ani nudou netrpěl. Budeme mít Fňutíčkovi co vyprávět. Bohužel Fňutíček zřejmě vinou návštěv a náročného programu znovu chytl nějakou rýmu.

Konec roku jsme oslavili jako rodiče sedmitýdenního miminka - totiž hrou na to, kdo dřív usne. Na rozdíl od Fňutíčka jsme se aspoň vzbudili o půlnoci, kdy jsme z okna pozorovali množství ohňostrojů nad Znojmem a za půl hodiny jsme šli znovu spát. Byl to ale rok plný překvapení a velkých změn...