Vzpomínky

Díky stěhování rodičů jsem byla konečně donucena vyklidit svůj dětský pokoj. Přebrat šuplíky u psacího stolu, skříňky s učením a knihovnu. Naštěstí už jsem dřív přebrala šatník a některé oblečení putovalo na charitu. Netušila jsem, co všechno ještě objevím. Fotky z táborů, ze školního focení, učebnici prvouky z první třídy nebo horu anatomických, histologických a kdovíjakých ještě nákresů, kartičky s biochemickými vzorci nebo vypracované otázky ke státnicím. No, musím přiznat, že jsem spoustu zapomněla a taky že v praxi jsou mi vzorce z biochemie platné asi jako mrtvému zimník.

Narazila jsem taky na fotky z Ameriky a na dopisy, které mi psali moji rodiče i moje hostitelská rodina. Bylo moc fajn se zase začíst. Byly to věci, o kterých jsem už ani netušila, že existují, ale mít je na památku je opravdový poklad. Stejně jako dopisy od babičky z Ameriky, která měla jen levou ruku, a tak vše datlovala na stroji. Všemožné diplomy, deníček z první třídy, obsahující první poznámku o tom, jak ve třídě vyrušuji, datovanou už 20.září nebo přání mamince k narozeninám psané paní učitelkou. Našla jsem v krabičce svůj komplet mléčný chrup! A taky památník. Jako malá jsem moc ráda listovala památníkem mojí maminky, protože se mi moc líbily všelijaké kresby a troufnu si říct, že jsem různé básničky znala nazpamět stejně jako jména všech, co se tam podepsali. Našla jsem i všelijaká přání od přátel a od rodiny a psaníčka od ctitelů. Musím říct, že ta přání, která obsahovala nějaký osobní vzkaz nebo přání, ta jsou mému srdci blízká i dnes a ty jsem si, na rozdíl od těch pouze podepsaných, nechala.

Za to, že vzpomínky na dětství a dospívání mám tak krásné, bezesporu vděčím svým rodičům. Za to, jak s námi trávili dovolené, víkendy, jak nás taťka vedl k tenisu a maminka dělala potřebný servis. Za to, že nás vedli ke sportu a aktivnímu životu, za to, že nás vedli ve víře, za to, jaké školy mi umožnili studovat i za to, že mi věřili natolik, že mě v necelých 18 letech pustili na rok samotnou do světa.

A tak jsem si uvědomila, jakou cenu mají moje vzpomínky. Jednak to, že by mělo být na co vzpomínat a jednak i to, aby vzpomínky měly nějakou hmatatelnou formu. A taky jsem si uvědomila, že ne všechno je potřeba shromažďovat. S dětmi jsem si udělala několik výletů k místnímu kontejneru na papír, všechno prostě v mé domácnosti nemusí zůstat. Ale koupila jsem krásnou krabici, abych si všechny ty vybrané věci na památku uložila. A ty samé jsem koupila i dětem, k čemuž jsem se už dlouho odhodlávala. Mají tam už na památku cedulky z porodnice, každý svůj první dudlík, křestní svíčku a roušku a další věci, u kterých si jednou zavzpomínáme, stejně jako u všech těch mých soukromých zápisů jejich pokroků a hlášek.

Za mě je tedy dnešní poselství jasné: udělat dětem ty nejkrásnější vzpomínky, aby dětství měly alespoň tak úžasné, jako jsem to měla já!