Být maminkou je skvělé, vyčerpávající, nekonečné, krásné. V těhotenství se mi kupily obavy z porodu a tvrdila jsem jediné: hlavně ať toho prcka ze mě nějak dostanou, ignorovala jsem porodní plán, raději jsem si ten porod nijak nepředstavovala. Nakonec mě samotnou překvapilo to, že jsem porodila přirozeně, krásně, do 4 hodin od první kontrakce 40 minut po příjezdu do porodnice. Ta pýcha a neskutečná radost, úleva a spokojenost, která mnou prostupovala brzy ráno 13. listopadu se nedá vůbec popsat. Stejně jako to, když jsem našeho drobečka poprvé držela v náručí - hned jak jej vytáhli z břicha. Byl hebounký, teplý, čistý.
Co napsat o pobytu v porodnici: snad jen že to rychle uběhlo, bojovali jsme s kojením a seznamovali se. Domů jsme šli 16.listopadu s velkými obavami, jak to vlastně zvládneme. Všechny ty obavy se smrskly do jediné: jak vyrobit víc mléka. Boj s kojícími kloboučky a nekonečné krmení, které trvalo i hodinu, nás nakonec po týdnu (21.listopadu) dovedlo ke zdárnému konci: junior savec se nakonec přisál sám a my měli vyhráno.
První dny doma byly prožité v klidu. Pomoc přišla ve formě novopečené babičky, která poklidila, navařila, dělala společnost a užívala si vnuka. Novopečeného tatínka jsem 3. den po příchodu domů z porodnice poslala spát do obýváku, protože tak bílozeleného jsem ho ještě neviděla. Pořádně se prospal a od té doby zase spí s námi v ložnici.
Teď několik čísel: narodil se s 3240 gramy a 50 centimetry. Domů z porodnice jsme šli 16.11. s 2940 gramy (po dvou "utajených" příkrmech). 19.11. jsme byli poprvé u praktické doktorky, kde jsme navážili 3000 gramů a za týden na kontrole už bylo 3260. Jupí - byli jsme pochváleni a odcházeli s výzvou, že pokud nebudeme nic potřebovat, tak máme přijít po šestinedělí. Oba jsme si s manželem plánovali, jak pyšně přijdeme po Vánocích na kontrolu s pěkně narostlým miminkem s tím, že se máme skvěle a nic nám nechybí. To jsme ještě netušili, co nás čeká...
