Leden a únor

Ta novoroční předsevzetí zase dopadají tak, že koncem února nemám ani čárku k lednu. No nic, jdeme dodělávat resty. Většina námi konaných aktivit se pyšní přívlastkem PRVNÍ. Takže co jsme podnikli: 

Poprvé jsme se vydali na návštěvu do Brna k (pra)rodičům na několik dní. Vesměs to byla mise úspěšná, neboť nás to vyvedlo z šedi všedních dnů a po našem příjezdu nás doma čekal nový kotel a zásobník na teplou vodu. Fňutík má v Brně od prarodičů koupenou novou postýlku, kterou plánujeme převézt k nám, neboť ta "naše" je půjčená a poputuje k dalšímu miminku. Poprvé jsme se setkali se spolužačkou Pájou a její čtrnáctiměsíční Karolínkou a pořádně jsme pokecaly. Poprvé jsem se vydala s kočárem MHD a to hned přes celé Brno, byli jsme poprvé u (pra)babičky. Poprvé jsme byli na procházce kolem Svratky a poprvé jsem zašla s Fňutíkem na nákup, jehož výsledkem jsou dva nové svetry. 

V domku, který do značné míry svépomocí rekonstruujeme, jsme poprvé přivítali několik návštěv. Janeček a Madla od kamarádky Elišky se hned při vstupu ptali, jestli máme nějaké hračky a vydrželi si hrát s miminkovskými chrastítky po celou dobu. V únoru jsme taky přivítali moje kolegyně, díky kterým jsem si na malou chvíli zasteskla po práci, budování kariéry a nočních službách. Z jejich dárků (3 lahve vína) se moc těším, ale dám si, až přestanu kojit. Pozvání k nám přijaly i moje poutnice z cesty do Santiaga, zavzpomínaly jsme a sdělily si novinky. Poprvé u nás také přespali moji rodiče a dělali nám společnost. Velkou výzvou bylo pozvání na oběd našeho kamaráda a kněze, který nám křtil Fňutíka. Pokud vím, oběd mu chutnal, považuju to za svůj úspěch.

Co se týče Fňutíkova vývoje, tak tady je těch poprvé hodně, protože každý den vidíme nějaký pokrok. Od dvou měsíců piluje svoji "řeč" a stále častěji se tu ozývá "gggg", "agúúú", "abúúúú", "hehe", "bbbb" a "aúúúúú". Miluje, když mu dávám pusu, a hraje si s mými prsty. Je neuvěřitelně nenasytný. Přežili jsme kojící krizi s odsávačkou na mléko a homeopatiky, snad každý týden si říkáme, že má růstový spurt. Má své oblíbené hračky. Největší oblibě se těší včelka s kytkou od Lamaze, do které bouchá pěstičkami a také se jí chytá. Má rád i chrastící kroužky, které bere do rukou, když mu je podáme, a králíka, který má na břiše zrcátko (tomu říkáme Čestmír). Když ho překulím na bříško, tak hezky pase koníky, často má tendenci si při tom dávat ruce podél těla, což se snažím korigovat. Zatím jsem jednou zachytila situaci, kdy se překulil ze zad na bok - to byl bez plínky při přebalování. Stále bojujeme s rýmou, ale už jsme odbourali odsávačku na vysavač, abychom tu hlenotvorbu ještě více nepotencovali. Byli jsme na poslední kontrole kyčlí, což dopadlo dobře. Při té příležitosti jsme se setkali s Mili a její Madlenkou, která je o 8 týdnů mladší. Náš junior vedle ní vypadal jako obr. Vyzkoušeli taky poprvé hexavakcínu, po které Fňutík prakticky jen spal a v noci si poprvé ochutnal Nurofen kvůli horečce.  Celkově vyrostl a zesílil, je z něj velký chlap s 62 centimetry a 5600 gramy. 

Tak jsem zvědavá, co nás čeká poprvé v dalších měsících. 

Měsíc druhý, prosinec

Prosinec nám nezačal úplně nejlépe. Hned od prvního totiž Fňutíček dostal velkou rýmu a kašel, který si zasloužil u dvoutýdenního miminka antibiotika. Tak jsme našemu pokladu po 12 hodinách dopřáli sladký sirup, kapky, odsávačku hlenů na vysavač a v dalších 3 dnech opětovné návštěvy lékaře. V pátek na Mikuláše jsme byli dopoledne na kontrole, kde nám byly doporučeny homeopatika, pokud tomu teda věříme. No, tak jsme to vzali přes lékárnu domů - kdo by nechtěl svému zadýchanému chrochtajícímu dítěti dát vše, co je k dispozici, že? Než jsme stihli k homeopatikům koupit kojeneckou vodu, tak se náš drobek stále zhoršoval s dýcháním, až jsem musela zavolat taťkovi do práce, že to jako doma fakt neustojíme. V nemocnici nás hned přijali s bronchitidou, udělali odběry a rentgen a dali inhalaci, která konečně pomohla. Naštěstí odběry i rentgen dopadly dobře (moc jsme se obávali zápalu plic) a po několika dalších inhalacích se poslechový nález zlepšil. Krom toho jsme odsávali takový sajrajt z nosu, který bych od třítýdenního miminka rozhodně neočekávala. Čtvrtý den nás pustili domů s téměř vybranými antibiotiky a nafasovaným inhalátorem s Ventolinem. Pokud bude nějaké příště, tak budou i kortikoidy. Tak snad nee.

Prosinec se poté nesl v duchu domácí izolace před zasopleným okolím. Zvládli jsme i profi focení u nás doma. Poprvé jsem si vyšla sama nakoupit a kluci zůstali spolu doma. Prý to Fňutíček celé proplakal. Když přijela babička na oslavu svých narozenin, tak jsme využili chvilky k velkému nákupu s hlídající babičkou doma a to už bylo fajn. V tomto období jsme bojovali buďto s večerními běsy, kdy náš poklad nechtěl usnout, nebo s večerními prdíky. Klidné noci byli prostě vykoupené večerním řevem před usnutím.

Vánoce jsme začali stylově. 23.prosince totiž naše rodina představovala svatou rodinu a Fňutíček byl Ježíšek, k němuž putoval průvod z Horního náměstí s Betlémským světlem.  Přišel se podívat a pogratulovat skutečně velký dav (stáli jsme tam minimálně 45 minut a přijímali gratulace), zpívali se koledy. Bylo to milé, naštěstí bylo nevídané teplo, tak to šlo vydržet. Fňutíčka to úplně unavilo - aby taky ne: první brigáda a hned celý výdělek (odhadem přes 1200 Kč) putoval Mikulášské farnosti. Přijeli se podívat i 3 moje sestřenice a obojí prarodiče a strejda Honza.

Dopoledne štědrého dne jsme si "užili" vařením polévky, doděláváním salátu a přípravy kapra a tresky a vařením zelí na Boží hod, kdy jsme byli pozvaní k našim na kačenu. Fňutíček byl celý vyspaný z předchozího dne, takže celé dopoledne oka nezamhouřil, proto jsme se vydali na procházku, kterou naštěstí prospal. Večeře proběhla dobře, stejně jako vybalování asi 1/3 dárků, pak se prostě rozeřval, bolelo ho bříško, takže další dárky byly spíš z rychlíku.

Na Boží hod jsme jeli na velký výlet do Brna k našim. Zvládli jsme to i se mší u Mikuláše. Na oběd se kačena povedla, přišla i (pra)babička a konkurovala mi se zelím. Šli jsme i na procházku s návštěvou betléma. Tomášek hrál vzorňáska, celou dobu spal nebo se koukal. Na štěpána jsme šli odpoledne k tchánovcům, přijeli i němci. Kluci byli nadšení z bratrance, hladili jej po hlavičce a chodili se koukat, jak ho kojím a přebaluju. Následující den jsme byli pozvaní na oběd a šli jsme na chvíli do města. To už dost přituhovalo, tak jsme to rychle zabalili a upalovali jsme domů, abychom se vrhli do příprav na následující den.

Křtiny jsme pojali komorně vzhledem k tomu, že mnoho příbuzných odjelo na hory, zároveň se k nám domů vejde jen limitovaný počet lidí a navíc jsme z toho nechtěli dělat svatbu. Připraveno jsme měli 96 chlebíčků, pití všeho druhu, cukroví, prababička upekla koláčky a babička nadělala řízečky.V kostele v Lechovicích byl křest pod taktovkou Orka, žádné strojené fráze, velmi osobní a spontánní. Samotné polévání vodou bylo doprovázeno zvukem alarmu, neboť právě opustila Orkova návštěva faru. Náš Fňutíček vodu i zvukové efekty přešel bez povšimnutí. Křestní patron byl jasný - Mikuláš.
Celé odpoledne jsme si užili, Fňutíček byl obdarován mimo financí, které mu budou uloženy, také plenkovým dortem aranžovaným tetou-kmotrou. Sice taťka cestou do Lechovic prohlásil, že další dítě bude mít křtiny s obědem v restauraci, ale myslím, že to dopadlo nad očekávání dobře, nikdo hladem, žízní ani nudou netrpěl. Budeme mít Fňutíčkovi co vyprávět. Bohužel Fňutíček zřejmě vinou návštěv a náročného programu znovu chytl nějakou rýmu.

Konec roku jsme oslavili jako rodiče sedmitýdenního miminka - totiž hrou na to, kdo dřív usne. Na rozdíl od Fňutíčka jsme se aspoň vzbudili o půlnoci, kdy jsme z okna pozorovali množství ohňostrojů nad Znojmem a za půl hodiny jsme šli znovu spát. Byl to ale rok plný překvapení a velkých změn...

Připravit, pozor, teď! Měsíc první - listopad

Náš junior spatřil světlo světa 13.listopadu a od té doby jsme tak trochu v jednom kole. Děláme všechno a vlastně se nic nestíhá. Mám čas na čtení blogů, článků a jiných internetových kratochvílí, na domácnost už tolik ne. Vlastně to musím omluvit - čtu při kojení, kdy je juniorovi nejlépe. A pořád oddaluji zápisky, jaké dělá pokroky a co je v našem životě nového. Zvolit snad pokračování papírové formy deníčku, jaký jsem psala v těhotenství? Zkusit blog? Nechat vše plynout a upadnout v zapomnění mi přijde škoda. Jsou to chvíle, které se neopakují. Tak zkouším blog. Nápady na psaní se mi honí hlavou už dávno... A teď: co napsat?

Být maminkou je skvělé, vyčerpávající, nekonečné, krásné. V těhotenství se mi kupily obavy z porodu a tvrdila jsem jediné: hlavně ať toho prcka ze mě nějak dostanou, ignorovala jsem porodní plán, raději jsem si ten porod nijak nepředstavovala. Nakonec mě samotnou překvapilo to, že jsem porodila přirozeně, krásně, do 4 hodin od první kontrakce 40 minut po příjezdu do porodnice. Ta pýcha a neskutečná radost, úleva a spokojenost, která mnou prostupovala brzy ráno 13. listopadu se nedá vůbec popsat. Stejně jako to, když jsem našeho drobečka poprvé držela v náručí - hned jak jej vytáhli z břicha. Byl hebounký, teplý, čistý. 

Co napsat o pobytu v porodnici: snad jen že to rychle uběhlo, bojovali jsme s kojením a seznamovali se. Domů jsme šli 16.listopadu s velkými obavami, jak to vlastně zvládneme.  Všechny ty obavy se smrskly do jediné: jak vyrobit víc mléka. Boj s kojícími kloboučky a nekonečné krmení, které trvalo i hodinu, nás nakonec po týdnu (21.listopadu) dovedlo ke zdárnému konci: junior savec se nakonec přisál sám a my měli vyhráno.

První dny doma byly prožité v klidu. Pomoc přišla ve formě novopečené babičky, která poklidila, navařila, dělala společnost a užívala si vnuka. Novopečeného tatínka jsem 3. den po příchodu domů z porodnice poslala spát do obýváku, protože tak bílozeleného jsem ho ještě neviděla. Pořádně se prospal a od té doby zase spí s námi v ložnici. 

Teď několik čísel: narodil se s 3240 gramy a 50 centimetry. Domů z porodnice jsme šli 16.11. s 2940 gramy (po dvou "utajených" příkrmech). 19.11. jsme byli poprvé u praktické doktorky, kde jsme navážili 3000 gramů a za týden na kontrole už bylo 3260. Jupí - byli jsme pochváleni a odcházeli s výzvou, že pokud nebudeme nic potřebovat, tak máme přijít po šestinedělí. Oba jsme si s manželem plánovali, jak pyšně přijdeme po Vánocích na kontrolu s pěkně narostlým miminkem s tím, že se máme skvěle a nic nám nechybí. To jsme ještě netušili, co nás čeká...