Školka/II

Tomík začal v září chodit do školky a to chce pořádnou rekapitulaci.
Ze dvou školek v našem okolí jsme získali aspoň jednu, pravda tu námi méně preferovanou, velkou, sídlištní se sedmi třídami a třemi dalšími třídami na odloučeném pracovišti. No, úplně nadšená jsem zpočátku nebyla, zvlášť když alternativa byla dvoutřídní v rodinném domku s milou a sympatickou paní ředitelkou a taky hezkým vybavením. Jenže tahle alternativa byla pro děti vedlejší obce, nikoliv pro nás.

Tomík šel do školky už v pátek prvního září, tedy v den, kdy nastoupilo jen devět dětí. A myslím, že to bylo dobře. Seznámil se s prostředím, s učitelkami i se zvyklostmi a rituály, které bylo třeba si osvojit. Horší to bylo další týden. Do školky se nahrnuly všechny ostatní děti a všechny šly poprvé. To slzavé údolí, vztek i zklamání všech dětí v šatně a při vstupu do třídy si dovedete představit. Zatímco v pondělí a úterý jsme to jakžtakž zvládli, ve středu to bylo nejhorší. Předávala jsem ho vzdorujícího a uplakaného paní uklízečce, jelikož paní učitelka měla plné ruce práce s ostatními dětmi. Při převzetí v poledne znovu plakal a prý poplakával i během dne, zvlášť když lavinu pláče spustilo nějaké jiné dítě. Horko těžko jsme zvládli první týden a já si v duchu kladla otázku, zda byl na školku opravdu připravený a zda neměl být ještě ten rok se mnou doma. Ale vydrželi jsme. Několikrát ráno šel s Tomíkem i tatínek a předával ho paní učitelce. A zhruba 10. den docházky do školky už to bylo jen s úsměvem a to nám vydrželo doposud.

Musím moc ocenit, že máme skvělé paní učitelky. Padly mi do oka při prvním setkání a zejména ta mladší z nich je velmi sympatická. Tomík mezi nimi žádné rozdíly nedělá a má obě moc rád, takže to je pro mě taky dobrá zpráva.

Za těch šest týdnů, co do školky chodí, musím vyzdvihnout, co všechno se naučil:
1. Školkový režim, jejich zvyklosti a rituály. Má vlastní značku, všechno si pozná, po příchodu si značku dává na tabuli a podává paní učitelce ruku a zdraví se "dobrý den". Ví, kdy cvičí, kdy je svačina, že jdou ven na hřiště nebo na procházku, atd. Když si přinese plyšáka na spaní, ukládá ho automaticky do připraveného košíku. Zdraví se s dětmi a zná je jménem. Chodí za ruku ve štrúdlu dětí. Uznává autoritu paní učitelky.
2. Oblékání a obouvání. Sice má ještě rezervy, ale umí si oblíct slipy/trenky, někdy i ponožky, tričko, mikinu a kalhoty. Umí se převléct do pyžama, obout si správně boty nebo školkové papuče. Pozná si svoje věci.
3. Hygiena. Samozřejmě už dříve normálně chodil na záchod, ale teď si víc pamatuje na umývání rukou, na čištění zubů a třeba i na smrkání. Dává si ruku před pusu, když kašle.
4. Zpívání. Zatímco jsme doma zpívali a on většinou jen doplňoval slova, dnes umí zpívat sám. Rád zpívá Naše školka pěkná školka rádi do ní chodíme i další písničky..
5. Kreslení a tvoření. Doma neměl o kreslení valný zájem. Rád maloval pastelkami a voskovkami abstrakta, ale i moje nápady byly dost omezené. Ve školce tvoří všichni, tak Tomáš taky! Trochu mě překvapilo, jak děti umí kreslit postavu, protože náš Tomík to teda rozhodně začátkem září neuměl. Naučil se líp vybarvovat,  malovat vodovkami/temperami, omotávat vlnou papír, zkoušeli trhat papír na malé kousky, razítkovat (to mu moc šlo!). Má některé výtvory na nástěnce v šatně. Koupila jsem mu vodovky, se kterými rád maluje. Z barevných papírů jsme dělali draka. Konečně začíná lépe poznávat barvy.
6. Ovoce a zelenina. Celé září měli tematicky zaměřené na ovoce a zeleninu. Dokonce jsme nesli naše vypěstované kousky do školky na výstavku. Byli na výstavě ovoce a zeleniny v Louckém klášteře nebo se podívat do Alberta, kde se ovoce a zelenina prodává. Bezpečně pozná všechny druhy. 
7. Spaní po obědě. Prakticky celé září chodil po obědě domů, ale paní učitelka ho nenápadně naťukávala, jestli nechce slyšet pohádku před spaním a spinkat po obědě ve školce. Jednou jsme to zkusili a od té doby spává ve školce dvakrát týdně, vždy v úterý a ve čtvrtek a nemá s tím vůbec žádný problém. Doma si před každým spaním říká o čtení pohádky.
8. Imunita. Přečkali jsme asi dvě rýmy bez jediné absence ve školce. Zatím se drží zdravý, ťuk ťuk.
9. Necítí se být odstrčený. To je pro mě velmi důležité. Vůbec nám nevyčítá, že musí do školky, těší se tam, evidentně tam chodí rád. Nevadí mu, když říkám, že jsme byly s Adélkou ve městě, na faře, nakoupit, v Hudebníčku, protože on měl svůj skvělý program ve školce.
10. Aktivita nad rámec. Zúčastnili jsme se akce U nás za plotem, kdy rodiče s dětmi na školkové zahradě tvořili z dýní a dalších přírodnin a podzimních plodin. Lépe jsem se seznámila s paními učitelkami a navíc jsme s Tomíkem vytvořili krásného dýňového broučka.
11. Jídlo. Přibral za první měsíc kilo! Evidentně mu ve školce chutná. Vaří tam asi pestřeji než já doma. Přeci jen já v úterý svíčkovou nedělám. Ale nemají jen českou klasiku, na jídelníčku jsem viděla pohanku, bulgur, špaldovou kaši k svačině, pomazánku z červené čočky, různé ovoce a zeleninu. Každý den jinou polévku (i když mi často vykládá, že měli gulášovou polévku).

Celkově nám jednoznačně převažují pozitiva. Těch negativ bylo zatím minimum. Jednak mě zarazilo chování některých rodičů v šatně a jejich slovník, ale i to, že někteří nerespektují školková pravidla. Ze zlozvyků si Tomík zatím donesl jen to, že často prská/prdí na pusu, zvlášť když jezdí s autíčkem.

Za nás tedy školka (i státní) jednoznačně ANO!




 

Nejlepší den prázdnin

Nebo aspoň první poloviny! Proč? Protože:
Vstala jsem dřív než děti, sama jsem se nasnídala, nachystala batoh, svačinu, pití a ještě nachystala prádlo do pračky.
Děti se vyspinkaly dorůžova a vstávaly až v půl osmé.
V devět už jsme seděli v autě směr zahrada kamarádky, připravení, natěšení a v té nejlepší náladě.
Celé dopoledne jsme strávili s kamarády a jejich maminkami na zahradě a pohybovali jsme se v trojúhelníku skluzavka a pískoviště, bazén a stůl ve stínu plný různých dobrot. Můj domácí carrot cake měl velký úspěch!
Na oběd jsme si nechali na zahradu dovézt pizzu (já snad poprvé v životě, jsem opravdu oldschool).
V poledne jsem chtěla děti uspat a cestou do auta Tomík spadl na obličej a škaredě se odřel. Jediné mínus dnešního dne.
Odpoledne jsme prakticky opakovali činnosti z dopoledne, jen už v užším kruhu.
K večeři jsme si dali domácí cuketovou polévku. Když přišel táta domů, děti mu naskákaly do náruče.
Děti usnuly už v 7 večer.
Uvařila jsem na zítra oběd, vyžehlila část prádla, pověsila a sundala další prádlo, vyplela předzahrádku a část záhonů vzadu na zahradě.
S mužem jsme si otevřeli víno a teď, zatímco se koupe, tu smolím všechny ty zážitky.
Jsem neskonale vděčná zato, co máme. Super manželství, krásné a zdravé děti, útulný domov, zahradu (i když z části zarostlou) a také úžasné přátele a kamarády pro děti, kterým vděčíme za dnešní povedený den.

Vzpomínky

Díky stěhování rodičů jsem byla konečně donucena vyklidit svůj dětský pokoj. Přebrat šuplíky u psacího stolu, skříňky s učením a knihovnu. Naštěstí už jsem dřív přebrala šatník a některé oblečení putovalo na charitu. Netušila jsem, co všechno ještě objevím. Fotky z táborů, ze školního focení, učebnici prvouky z první třídy nebo horu anatomických, histologických a kdovíjakých ještě nákresů, kartičky s biochemickými vzorci nebo vypracované otázky ke státnicím. No, musím přiznat, že jsem spoustu zapomněla a taky že v praxi jsou mi vzorce z biochemie platné asi jako mrtvému zimník.

Narazila jsem taky na fotky z Ameriky a na dopisy, které mi psali moji rodiče i moje hostitelská rodina. Bylo moc fajn se zase začíst. Byly to věci, o kterých jsem už ani netušila, že existují, ale mít je na památku je opravdový poklad. Stejně jako dopisy od babičky z Ameriky, která měla jen levou ruku, a tak vše datlovala na stroji. Všemožné diplomy, deníček z první třídy, obsahující první poznámku o tom, jak ve třídě vyrušuji, datovanou už 20.září nebo přání mamince k narozeninám psané paní učitelkou. Našla jsem v krabičce svůj komplet mléčný chrup! A taky památník. Jako malá jsem moc ráda listovala památníkem mojí maminky, protože se mi moc líbily všelijaké kresby a troufnu si říct, že jsem různé básničky znala nazpamět stejně jako jména všech, co se tam podepsali. Našla jsem i všelijaká přání od přátel a od rodiny a psaníčka od ctitelů. Musím říct, že ta přání, která obsahovala nějaký osobní vzkaz nebo přání, ta jsou mému srdci blízká i dnes a ty jsem si, na rozdíl od těch pouze podepsaných, nechala.

Za to, že vzpomínky na dětství a dospívání mám tak krásné, bezesporu vděčím svým rodičům. Za to, jak s námi trávili dovolené, víkendy, jak nás taťka vedl k tenisu a maminka dělala potřebný servis. Za to, že nás vedli ke sportu a aktivnímu životu, za to, že nás vedli ve víře, za to, jaké školy mi umožnili studovat i za to, že mi věřili natolik, že mě v necelých 18 letech pustili na rok samotnou do světa.

A tak jsem si uvědomila, jakou cenu mají moje vzpomínky. Jednak to, že by mělo být na co vzpomínat a jednak i to, aby vzpomínky měly nějakou hmatatelnou formu. A taky jsem si uvědomila, že ne všechno je potřeba shromažďovat. S dětmi jsem si udělala několik výletů k místnímu kontejneru na papír, všechno prostě v mé domácnosti nemusí zůstat. Ale koupila jsem krásnou krabici, abych si všechny ty vybrané věci na památku uložila. A ty samé jsem koupila i dětem, k čemuž jsem se už dlouho odhodlávala. Mají tam už na památku cedulky z porodnice, každý svůj první dudlík, křestní svíčku a roušku a další věci, u kterých si jednou zavzpomínáme, stejně jako u všech těch mých soukromých zápisů jejich pokroků a hlášek.

Za mě je tedy dnešní poselství jasné: udělat dětem ty nejkrásnější vzpomínky, aby dětství měly alespoň tak úžasné, jako jsem to měla já! 

Školka

Dlouho jsme se rozmýšleli, zda tento velký krok podstoupíme a jak nás to všechny, a především Tomíka, ovlivní. A nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme. Řeč je o zápisu do školky.

V listopadu Tomík oslaví své třetí narozeniny. O tom, jak se mi zdá šikovný a zralý, jsem psala v rekapitulaci 2,5letých "narozenin". Své vrstevníky vyhledává, má už svoje kamarády a jednou, když jsme byli na hřišti společně se školkou, jsem jej nemohla od dětí odtrhnout. Uvědomuju si, že bychom to bez školky ještě nějakou dobu vydrželi, ale víc jak rok mi přijde opravdu dlouhá doba. Doma čteme, stavíme z kostek a lega, zpíváme písničky a říkanky a kreslíme, ale mám dojem, že už by potřeboval něco víc. A taky motivaci od ostatních dětí, zvlášť do toho kreslení a tvoření obecně. Taky je mi jasné, že se nám ze školky donesou domů všelijaké nešvary, včetně školkových bacilů. Vsázím na to, že budeme promoření dřív, než se vrátím do práce.

U nás na maloměstě nemáme superpestrý výběr a přesto si myslím, že jsou školky lepší a horší. I když je zde Montesorri školka, rozhodli jsme se, že půjdeme cestou státního školství. Kvůli dojíždění, výběru dětí i školnému. Čáru přes rozpočet při výběru státní školky nám ale udělala spádovost. Zatímco nespádovou, krásnou, menší a na první pohled rodinnou školku máme asi 800 metrů od domu (a asi 150 metrů od domu babičky a dědy), tak do té spádové, velké a sídlištní je dvojnásobná vzdálenost. Zatímco nespádová má hezké a přehledné webové stránky a přihlášku ke stažení online, v té spádové, aby člověk pohledal.

Ve středu odpoledne jsme se s vyplněnou přihláškou a ostatními dokumenty vydali do nespádové bližší školky. Byli jsme nadšeni. Přivítala nás paní ředitelka, která mi podala ruku a usadila mě i Tomíka ve své kanceláři, Upozornila mě na nespádovost, doporučila mi, ať zkusíme i tu spádovou školku, kdyby nám to nevyšlo. Tomíka se zeptala, jak se jmenuje a sama mu dala kytičku s bonbónem, za kterou Tomík poděkoval. Bylo nám ještě paní ředitelkou řečeno, že výsledky budou 22.5., na což já jsem odpověděla, že budeme na dovolené. Nevadí, mám prý si zavolat ve čtvrtek před odjezdem, protože to už výsledky nejspíš budou. Potom se nás ujala paní učitelka, která nás provedla celou školkou, od šatny, přes ložnici s postýlkami, WC až po hernu, kde nechala Tomíka pohrát (moc se mu líbilo velké popelářské auto) a dvorek s pískovištěm a prolézačkami. Mohli jsme zůstat, jak dlouho jsme chtěli. Další paní učitelka, která měla ještě na starost děti, které čekaly na rodiče, se hned Tomíka ptala, jak se jmenuje a jak se do školky těší. Celkově máme skvělý dojem, který kazí jen to, že nemáme žádné body navíc v příjímacím řízení.

Ve čtvrtek ráno byl zápis ve spádové školce. K zápisu vedly šipky areálem. Paní ředitelka se svou zástupkyní nás uvítaly a rovnou oddělily děti od maminek tak, že si děti šly hrát do třídy, zatímco maminky vyřizovaly dokumenty. Naštěstí s námi šel i tatínek, který byl s Tomíkem a Adélkou ve třídě. Byli jsme přivítáni, nicméně nikdo nám ruku nepodal ani nás neusadil. Paní ředitelka byla sice milá, ale na děti až přeslazená. Tomíka se nikdo na nic nezeptal. Dostal sice lízátko s papírovým zajíčkem, ale ne z rukou paní ředitelky, ale mým prostřednictví. Nikdo nám neukázal WC a další prostory školky. Celkově horší přístup. Vloni prý vzali všechny, i když děti byly původně pod čarou, tak se nakonec odhlásily nebo šly jinam. Šance jsou tedy vysoké. Možná by se i tady měl Tomík dobře, měl by štěstí na super paní učitelku a dobré kamarády, ale je jasné, která školka vyhrává.

Střih a pauza, článek zůstává rozepsaný už několik týdnů. Už víme výsledky. Nejprve jsme se sotva týden po zápisu od preferované (nicméně nespádové) školky dozvěděli, že nás neberou. Před námi je pod čarou 8 dětí, což bohužel značí nereálnou šanci na přijetí. I paní ředitelce, která nás pozvala k podepsání prohlášení o výsledku, to bylo líto.

Naopak na výsledky z velké, sídlištní a spádové školky víme teprve od včera. A dostali jsme se! Vypsala a podepsala jsem za asistence mých dětí x papírů a můžeme se těšit na září. A třešničkou na dortu je to, že paní učitelka, kterou známe od vidění a ani neví, jak se jmenujeme, a která si hrála s dětmi na zahradě, kolem které jsme šli, se hned zajímala, jestli jsme se dostali a kam bude Tomík chodit do třídy. Její milý a opravdový zájem mě opravdu dojal a jsem za takové lidi ráda. Tak snad budeme mít štěstí!

Dvojnásob

Patnáct měsíců jsem dvojnásobná máma a o dalších patnáct měsíců déle máme doma Tomíka. Jinými slovy Tomík má dva a půl roku a Adélka rok a čtvrt. Je čas na rekapitulaci.

Tomík je téměř samostatný, sebevědomý, upovídaný, přemýšlivý, trochu bojácný, ale taky rozverný kluk. Jeho největší zálibou zůstávají auta. Aniž bychom jakkoliv tlačili na pilu, asi měsíc rozeznává všechny značky aut, včetně těch méně známých. Největší zálibou, když jdeme na procházku, je pojmenování všech značek zaparkovaných aut, čímž překvapuje nezasvěcené. Za vše mluví historka z tohoto týdne, kdy u sousedů zaparkovala paní, která když vylézala z auta, Tomík nahlas komentuje: "To je Opel, mami" a šokovaná paní vydechne: "ty jo, ty seš dobrej", načež Tomík odvrací: "jsem dobrej, jsem borec!". Kde to vzal, netuším. Takže určitě bych mu udělala radost výletem do velkého autobazaru nebo parkoviště. Miluje i motorky, vláčky, tramvaje a trolejbusy. Zatím si příliš nepřičichl k lodím a letadlům, ale všechno má svůj čas.

Fyzicky se dost vytáhl a jakoby "zhubl". Celkově už nemá ten apetit ročního batolete, které by sešrotovalo všechno, na co přijde (na rozdíl od jeho sestry). Začíná si dost vybírat, co sní a co ne. Zatímco v polévce není žampion žádnou překážkou, v omáčce s masem jej jíst nebude. Největší radost mu udělám, když je k obědu bramborová kaše s rybou nebo řízkem, nepohrdne jakoukoliv polévkou a k večeři by si nejraději dal párek nebo pomazánku, má rád i lučinu. Oblíbenou svačinkou je pak nakrájená hruška nebo jablíčko. Celoživotně trpí potlačeným pocitem žízně, takže s pitím neustále bojujeme. Asi před měsícem jsme vyškrtli mléko v lahvi, z hrnku jej pít zatím nechce, ale zamiloval si ochucené mléčné nápoje, které pije z lahve brčkem. Proti gustu...

Už je přes den 100% bez plenek přes den, přičemž je nehoda "na malou" vzácností, zato na bobek celkem často nestíhá. Musíme to ještě dopilovat.

Výborně mluví. Brousí všechny hlásky, písmeno R už neříká jako L ale snaží se o opravdové R, zatímco vypiloval nádherné L všude tam, kde má být. Mluví ve větách. Stále má svoje zkomoleniny, jakože popeláři "vypisají" (místo vysypají) nebo že má ruce "utřité", ale už jich je minimum. Správně používá časy a zvratná zájmena, mluví o sobě v mužském rodě. Ví, jak se jmenuje (Tomáš nebo Tominek, s nápovědou dá i přímení), na otázku kolik má roků stále zarputile říká, že má jeden (a někdy se opraví na dva). Ví, jak se jmenuje maminka, tatínek, sestřička a také nově umí i všechny babičky a dědy (jménem i přímením, přičemž nejdůležitější zůstává informace, že jedni mají Peugeota a druzí Forda). Umí spoustu písniček a básniček, i když ty jsou teď trochu v pozadí. Rád si čte. Nejradši má knížky s auty a taky Jaro a Léto, velké obrázkové knížky, kde je stále co objevovat a popisovat.

Má už svoje kamarády. Rád se kamarádí s klukama od Bocků, Tondou od Želvy a nově také s Alexem, se kterým vyvádí lumpárny. Absolvovali jsme zápisy do školky: do Šaldorfa a na Holadskou. V obou školkách se mu líbilo a  moc doufáme v to, že ho vezmou do Šaldorfa.

Stále spí po obědě, kdy do minuty odpadá a spí klidně tři hodiny. Večer se mu ale spát nechce a teď často usíná až kolem půl deváté a spí až do šesti do rána.

Adélka je v roce a čtvrt už statnou parťačkou Tomíka. Ač jsou si fyzicky velmi podobní, povahově jim bylo dáno každému jinak. Adélka je nebojácná, hlučná, velmi temperamentní, přátelská, zvědavá a hodně mazlivá a fixovaná na maminku. Nezapře v sobě ženské pečovatelské geny. Miluje miminka, panenky, kočárek, ráda nosí Tomíkovi pití (které mu, poté co si Tomík trochu cucne, obvykle vypije) nebo krmí tatínka při večeři. A má ráda zvířata, kterých se, na rozdíl od brášky, nebojí. Když nemá náladu, je ospalá nebo má nějaký neduh, musíme o tom všichni vědět. Nosí sponku ve vlasech a ještě se nestalo, že by si ji sama sundala. Parádnice. Umí nahlas pištět tak, že zaléhají uši.

Adélčinou velkou zálibou je jídlo a pití. Od té doby, co jsem přestala v roce kojit a dáváme 2x denně ředěné UM, má obrovský apetit, což je na ní celkem znát. Naučila se na hlad, stejně jako kdysi Tomík, říkat uauaua! Miluje bílý jogurt, ovoce i zeleninu, jakýkoliv oběd, zato nemusí kaši, kterou jí už nenutím, spíš ji má pouze pro zpestření večeří. Pije cokoliv, zvlášť, je-li to v Tomíkově lahvi nebo hrníčku. Snaží se jíst sama lžičkou (i rukama), ale musíme hlídat, kolik toho má v puse, aby se neudusila.

Od Zeleného čtvrtku, kdy měla 13,5 měsíce, chodí (o týden dříve než Tomík). Dostala svoje první boty Little blue lamb, ve kterých chodí bravurně venku (kočárek je pro ni často vězením), zatímco doma je na boso. Velmi se zlepšila co se týče komunikace. Neohrabané "mama" nahradilo "mami", říká táta nebo tati, nově i abi nebo babi, dede. Nejčastěji říká "taky", "tady", "toto" a "ne". Umí většinu zvířátek (kůň, pes, kočka, koza, kráva, ovečka, opice, slepice, kohout, ptáčci, ryba, osel, kačenka) a ráda si čte v knížkách o zvířátkách. Miluje houpačky, kterým říká "oupy houpy" nebo "jouky", nazývá tak i jídelní židličku, když si chce sednout. Mimochodem, nechat ji sedět v rostoucí židli bez zakurtování je hazard s jejím životem. Pravidelně si tam totiž stoupá, vylézá ven nebo leze na stůl.

Už je celkem pravidlem, že spává jednou denně s Tomíkem. Pokud dopoledne nejdeme ven, dávám ji spát i dopoledne, přičemž se většinou ve spaní střídají, což je pro mě za trest.

 Děti si už spolu někdy hrají. Nejčastěji se honí z obýváku do kuchyně a přes chodbu zpět. Rádi spolu drandí na autech, přičemž to o to Tomíkovo je věčný boj. Jeden na druhého se vždy moc těší, hledají se, když ten druhý náhodou není doma a po probuzení si dávají pusinky. Opičí se po sobě s lumpárnami, perou se o hračky a co má jeden, musí mít i ten druhý. Oba milují pískoviště a konečně jej pořádně využívají za domem. Idyla!

Tomík dvouletý

Už to není na první pohled žádné miminko. Velký kluk slaví druhé narozeniny. Neodpustím si klasické klišé, že to rychle utíká a že se mi zdá, jako bychom slavili ty jeho první narozeniny včera. Ale jak od té doby vyrostl!

Jednoznačně nejvíc vyniká jeho řečový projev. Mluví krásně, čistě, ve větách. Používá podstatná (i zdrobnělá) a čím dál víc i přídavná jména, taky dost sloves a oblíbené přivlastňovací zájmeno "moje". Citoslovce zvířat a věcí už dávno nahradila pravá jména. Někdy se ale zadrhne a mluví si tou svojí čínštinou hlava nehlava. Umí spoustu říkanek a písniček, ale nemá kolikrát trpělivost je celé doříct. Umí prší prší, skákal pes, já do lesa nepojedu a ach synku synku sám, ostatní s dopomocí. S pomocí napočítá do devíti. Často říká "Už to bude!". Umí pojmenovat všechny členky širší rodiny, ví, jak se jmenuje maminka s tatínkem i on sám. Má úžasnou paměť na situace. Prostě ví, že jsme tady na tom místě potkali čmeláčka a při každé příležitosti, kdy daným místem procházíme, mi to musí připomenout. Když jdeme okolo parkoviště, kde v neděli parkuje děda, hned si na něj vzpomene. Když jedeme autem okolo obchodu, hned se hlásí o nákup. A takových situací denně prožíváme spoustu.

Miluje auta, rozhodně nejvíc ze svých kamarádů vrstevníků. Nejradši je skládá za sebe do kolony, má rád sanitky, záchranky, hasiče, kamiony a z osobních aut zná peugeota a škodovku. Pozná, jaké auto má taťka, děda a jaké Zoza. Auta taky rád kreslí, chce to ale spoustu fantazie. Mimo to rád staví z Lega, nejčastěji mašinku. Má rád knížky, sám si často čte a vykládá si u toho. Miluje Chaloupku na vršku a Večerníček v televizi.

Je to úžasný starší bráška. Neustále hlídá, co Adinka dělá a kde je. Asi od jejího půlroku se stali dobrými parťáky. Nejoblíbenější společná hra je, když si jeden sedne na tatru a druhý do autíčka a takto se vozí po obýváku. Pomáhá s přebalováním a krmením.

Obstojně jí, ale začal si vybírat. Má rád polévky, nejradši zeleninovou nebo dýňovou s opečenými rohlíky, řízek s bramborovou kaší a okurek, na snídaně rohlík a lučinu, někdy i šunku nebo sýr. Nemá rád sladká jídla k hlavním chodům, sladkým obědem bych neuctila. Nejoblíbenější večeří je párek (ach ta zdravá jídla!!!). Miluje ale mrkev a papriku, obojí jí syrové, z ovoce banán, má rád bílý jogurt. Ze sladkostí ochutnal čokoládu a asi 2x v životě kousek oplatku, bonbony a lízátko nezná. Vše jí sám, krmit se nenechá. Pořád bojujeme s pitím. Stále má mléko v lahvi, nejčastěji ráno i večer (kravské i UM), abychom doplnili tekutiny. Jinak zkoušíme všechno: ředěný džus, minerálka, šťáva ze sirupu, voda, čaj a to z různých nádobek.

Začal konečně sám usínat v postýlce, zato měl teď období, kdy se v noci často budil. Teď doléčujeme zánět středního ucha a konečně se začíná blýskat na lepší časy, protože dnes spal celou noc bez problémů.

Zatím se nám nepodařilo odplenkovat. Teorii má zmáknutou, praxe je horší. Kdyby bylo léto, asi by byla větší motivace, v zimě ho stejně bez plínky venku nenecháme, jezdíme dlouhé trasy z města. Na nočníku sedí ochotně, kolikrát už s výsledkem, jen mu to prostě ještě úplně nedocvaklo.

Venku se nechá přemluvit a jezdívá u nebezpečných míst v kočárku, jinak dobře chodí, nejradši sám, ne za ruku.

Je už velmi přátelský, má svoje kamarády z fary, kam chodí moc rád. Nejradši si hraje s Toníkem nebo s Theánkem. Povětšinou už se spolu domluvíme. Prostě velký kluk, ne žádné mimino.

Pamperskování

Adélka má dnes dva měsíce, a tak jsem stejně jako u jejího brášky vytvořila koláž fotek a vyvěsila je na Facebook. Nejsem žádná fotografka a na detaily či techniku focení si nepotrpím, spíš se mi líbí ten nápad mít svoje dítě vyfocené každý měsíc ve stejný den (jinak samozřejmě fotíme i jen tak). S Tominem je focení dost boj, protože se okamžitě vrhá po foťáku, a tak jsem si počkala, až usne, přenesla jsem Adélku nahoru a tam jsem párkrát cvakla spouští, narvala fotky do Picassa a vytvořila koláž, kterou jsem následně "pověsila" na onu zeď.
A co se nestalo: Adélce čouhá zpod šatiček bodýčko a také trochu plenka. A hned se strhla diskuze na téma plen, respektive látkování. Používáme jednorázové plenky u dvou dětí. Nevím, nakolik je to látkování ekonomické a ekologické, protože je třeba brát v úvahu elektřinu, vodu, prací prostředky a v neposlední řadě i to, že pračka, kterou se pere častěji asi dříve odejde do věčných lovišť. Nepotrpím si na super design, protože moje děti nosí obvykle přes plenku oblečení, a to i v létě. Pračku mám v prádelně ve sklepě a sušičku nevlastním, takže když peru, pračku musím zapnout v okamžiku, kdy děti spí nebo s nimi někdo je, protože schody nezvládají a já zase nezvládám táhnout prádlo i děti zároveň (sami v obýváku být nechtějí). Jakmile prádlo dopere, opět čekám na vhodný okamžik, abych jej pověsila. Při hezkém počasí věším prádlo ven a to se modlím, aby nezačalo pršet. Zvládám tak 3-4 pračky týdně. Obzvlášť pokud se suší prádlo v prádelně, stává se, že pro něj přijdu až druhý den. Neumím si představit, že bych k běžnému praní tímto stylem ještě přidala praní plen. Tak proto používáme jednorázovky.